Alta Via 1 v Dolomitech patří mezi nejkrásnější treky Evropy. Cesta dlouhá zhruba 120 kilometrů začíná u kouzelného jezera Lago di Braies a končí u autobusové zastávky La Pissa. Část tohoto úžasného treku jsme si v létě prošli s našimi dětmi. Chcete vědět, jak to dopadlo?
Neuvěřitelná Alta Via 1
Přemýšlíte, jestli se dá vyrazit na trek s dětmi? Jde to! Naše děti - 13, 10 a 8 let - prošly první 4 etapy jednoho z nejkrásnějších treků Evropy, i když jsme ušli „jen“ necelých 40 kilometrů, vystoupali jsme více než 2700, a sklesali přes 2100 výškových metrů. Někdy to pro ně bylo hodně náročné, jindy hnaly dopředu a my měli problém jim stačit. První rok se nám nepodařilo cestu dokončit, nedostatečné zkušenosti, těžké batohy a velká bouřka naší cestu přerušili. Následující rok jsme se poučeni z nezdaru vydali na druhou část Alta Via 1, opět se stanem a tarpem, no a jak to padlo se dozvíte při přečtení tohoto článku.
1. část 2022
Cílem letošním prázdnin bylo zvládnout alespoň část jednoho z nejkrásnějších treků na světě - Alta Via 1. Děti se nám po náš záměr podařilo dostatečně nadchnout, takže nezbývalo, než hned po vysvědčení zabalit batohy a vyrazit směr severní Itálie. Pravidlo bylo jednoduché, pokud se kterýkoliv z nás rozhodne, že už nechce pokračovat, celou akci ukončíme.
Alta Via 1 začíná u pohádkového jezera Lago di Braies, kam se dostanete autobusem z Toblachu. Parkování zdarma je možné u místního kostela , odkaz na místo pod článkem.
Z Toblachu jezdí pravidelně každou hodinu autobusy až k jezeru, pokud však přijedete od 10.7. do 10.9. je nutná online rezervace. Odkaz na autobusová spojení najdete opět pod článkem. V odkazech si můžete také zobrazit celou cestu Alta Via 1.
Den první
Lago di Braies
cca 4 km, ↗ 509 metrů (mapa)
Tlačil nás čas, protože jsme věděli, že kamenité pole musíme projít včas, abychom našli travnatý plácek pro náš stan. Asi v polovině přišly výčitky, jestli jsme neměli počkat do rána, ale už nebylo cesty zpět. Vytáhli jsme z batohů čelovky a pokračovali za postupujícího šera. Poslední úsek jsme šli už ve tmě. Naštěstí jsme měli cestu důkladně nastudovanou, věděli jsme co můžeme čekat, při troše opatrnosti nehrozilo žádné velké nebezpečí a hlavně, měli jsme kvalitní čelovky.
Konečně se nám podařilo vyškrábat k travnatým pastvinám a my věděli, že máme vyhráno. Nebyli jsme jediní, kteří se rozhodli utábořit právě tam. A i když hledání plácku na náš stan nebylo zrovna nejlehčí, věděli jsem podle google maps, že tam někde je. V půl jedenácté máme stan postavený, na nafukovací karimatky dnes večer kašleme. Děti už jsou příliš unavené, takže jen vyčistit zuby a spát… Jednu výhodu noční putování v horách má. Ten pohled na hvězdy je neopakovatelný!
Den druhý
Rifugio Biella (Seekofelhütte - 2327 m.n.m.) - Senneshütte (2126 m.n.m.) - Ücia Pederü - Ücia Pices Fanes (2010 m.n.m.)
15 km, ↗ 1066 m ↘ 1042 m (mapa)
Druhý den ráno se probouzíme brzy – už kolem 5 hodiny ráno. Konečně se můžeme pořádně rozhlédnout, při stavbě stanu toho večer moc vidět nebylo. Uvaříme čaj abychom se zahřáli a čekáme na východ slunce. Děti necháváme spát, aby si pořádně po nočním výstupu odpočinuly. Snídaně už na ně čeká – čaj a tatranka. Tyhle sušenky se nakonec staly nepostradatelnou součástí všech našich výstupů.
Tak jako naše auto jede na naftu, naše děti zřejmě jedou na tatranky a horalky. Trvá víc než 2 hodiny než se sluníčku podaří překonat skalní bariéru a my se můžeme pořádně prohřát. Sušíme stan a před osmou vyrážíme dál. Stoupáme kamenitým polem k Rifugio Biella a vypadá to, že dnes nám počasí bude přát. Hurá! Konečně jsem nahoře.
Biella před námi leží jako na dlani, pohled na okolní hory je neskutečný. Dáváme si krátkou pauzu na pití a dělíme se se skupinkou italských turistek o náplasti, kterých máme pro „strýčka Příhodu“ v batohu nepřeberné množství. Na Bielle si děti dávají do deníku první razítko a pokračujeme dál. Kousek za chatou je první studánka, kde si napouštíme čerstvou vodu.
Cesta dál pokračuje bez většího stoupání či klesání s úžasnými výhledy do okolní krajiny, louky jsou v plném květu a všichni si cestu užíváme. Široko daleko nikde nikdo, za to Sennes hütte už je v obležení turistů a kol – hlavně těch elektrických – před chatou jsou dokonce i zásuvky pro snadné dobytí. Pokrok zkrátka nezastavíš!
Původně jsme plánovali přestávku, ale lidí a kol je tu tolik, že raději pokračujeme dál. Elektrokol je v této etapě opravdu hodně, a cyklostezka se s tou pro pěší často prolíná, takže musíme uskakovat před projíždějícími koly. Nehorší část celého dne je sestup k Ücia Pederú. Chata je sice zasazena v malebném údolí a obklopena úžasnými skalami, ale sestup je to opravdu nepříjemný. Velká část cesty je serpentinami po prašné cyklostezce, která se nelíbí ani dětem, ani nám. Na Pederú nás však čeká zasloužený oběd, který je mimochodem božský!
Děti jsou po sestupu unavené a mají první krizi, svůj vliv na to má i fakt, že jsme se v noci moc nevyspali. Ale po dvou hodinách lenošení na dece dopouštíme novou vodu a vydáváme se dál. To, co jsme sklesali, musíme opět vystoupat. Čeká nás asi 500 výškových metrů. Kvůli únavě a vedru to jde celkem pomalu. Hanička se trápí s velkým batohem, který má poprvé a není na něj zvyklá. Ale nakonec to dáváme.
Poslední část cesty směrem k Rifugio Fanes už není moc o užívání, ale spíš o od odtrpění. Zastavujeme u první chaty, kterou cestou míjíme – Ücia Pices Fanes, abychom si dali něco na pití – my zasloužené pivo a děti domácí šťávu. Nakonec se rozhodneme ten den už dál nepokračovat a zůstat.
Původní plán přespat vedle chaty ve stanu však měníme za postel na chatě a teplou sprchu. Výhodou je, že si můžeme dobít mobily a zkontrolovat e-maily. Podle předpovědí se v pondělí očekávají vydatné bouřky, a tak poprvé zvažujeme možnost, že celou akci v pondělí raději ukončíme. Naše tři zlatíčka zaháníme do postele už po desáté, i když energie mají na rozdávání…
Den třetí
Ücia Pices Fanes - Rifugio Lavarella - Lé Vert (jezero) - Jù de Limo (2127 m.n.m.) - Lago di Limo - Ücia de Gran Fanes - Jù dal'Ega (2157 m.n.m) - Forcella di Lago (2486 m.n.m.) - Lech de Lagazió
10 Km ↗ 604 m ↘ 428 m (mapa)
Mezi spaní v posteli a ve stanu je neskutečný rozdíl. Ráno se probouzíme až po sedmé hodině neuvěřitelně odpočatí. Dnešní cíl je jasný, dorazit až k Lech de Lagació, kde budeme večer stanovat. Na chatě si před cestou doplňujeme vodu a vyrážíme k Rifugio Laverello, cesta vede pastvinami a krávy máme doslova na dosah. Na terase chaty si dáváme pivo a limonádu. Tady je naštěstí krávám vstup zakázán! Čeká nás další slunečný den, ale naštěstí i příjemně pofukuje.
Pokračujeme k Lago di Vert. Jezero je jen kousek od cesty a určitě stojí za to se u něj zastavit. V době, kdy jsme k němu přišli, jsme tam byli skoro sami. Je na čase ujíst něco z našich zásob, takže si na břehu jezera vaříme 2 gulášovky a ujídáme část zásob chleba. Na koupání to ale moc není, voda je ledová…
S plnými žaludky začínáme stoupat směrem k Lago di Limo. Během stoupání narážíme na zájezd korejských turistů, kteří se naštěstí zastavují u jezera. Od Lima až pod Forca di Lago nás nečeká žádné větší převýšení. Na Ucia de Grand Fanes si děláme krátkou pauzu a doplňujeme zásoby vody. Tohle by měl být jeden z posledních zdrojů pitné vody před výstupem na Lagazuoi, takže všechny lahve plníme pro jistotu až po okraj.
Na vaření používáme vodu z jezer a potoků. Vodu v petkách máme jen na přímé pití, ale pro případ nouze máme i filtr, abychom si mohli vodu na pití přefiltrovat. Jistota je jistota! Obzvlášť, když některé studánky a prameny, které jsme si před odjezdem na mapách vygooglili, jsou už teď na začátku prázdnin bez vody a nedostatek srážek a vody ze sněhu je patrný i na hladinách jezer. Asi nejvíc nás úbytek vody překvapil u jezera Lima, kde je hladina vody několik metrů pod běžným stavem.
Před posledním stoupáním k Forca di Lago si na lavičce dáváme krátkou pauzu a děti poslední tatrankový doping. Cesta ubývá překvapivě rychle, celé stoupání zvládáme jen se třemi krátkými zastávkami. Výhledy jsou neuvěřitelné, a tak zastávky přijdou vhod!
Nahoře v průsmyku to pěkně fouká, na cestu dolů vytahujeme teplejší oblečení. Sestup dolů vypadá celkem hrozivě, ale zdání klame. Cesta ubíhá poměrně rychle a pod námi se objevuje Lech de Lagació v celé své kráse. Cíl dnešní cesty leží na dosah ruky. Jezero shora vypadá božsky. Sestup dolů zabere něco přes půl hodiny. Stačí už jen postavit stan a uvařit si něco dobrého k večeři.
Jezero je kupodivu celkem teplé, takže je využíváme k večernímu koupání. Malé hladové rybičky, které atakují vše, co se do vody dostane, nás během koupání neustále okusují. Je to hodně zvláštní pocit a nevím, jak někdo může za podobnou koupel platit. Hned po jídle děti vyžebrají několik krajíčku chleba na krmení rybek a vrací se k jezeru. Stavíme stan a pomalu se chystáme na kutě.
Den čtvrtý
Lech de Lagació (2180 m.n.m.) - Forcella Lagazuoi (2572 m.n.m) - Rifugio Lagazuoi - gallerie z 1. světové války - Passo Falzarego (2109 m.n.m.)
7 km, ↗ 745 m ↘ 826 m (mapa)
V noci byla bouřka a ve skalách to pěkně burácelo, ráno se probouzíme až kolem 7 hodiny. Rychle chystáme snídani a balíme batohy. Děti se ještě běží rozloučit za rybičkami a postupně jim nahází poslední zbytky našeho chleba a rohlíků.
Na Rifugio Lagazuoi si dáme oběd. Naštěstí je to jen asi 4 kilometry, i když pořád do kopce. Od rána pálí sluníčko, takže cesta je celkem vysilující, o rozptýlení dětí se postarají zbytky rakouského opevnění z 1. světové války. V poslední části stoupaní se ale začíná zatahovat, raději se snažíme chvátat, abychom se v chatě schovali ještě před bouřkou, která mám podle radaru přijít co nevidět.
K chatě se naštěstí dostáváme včas. Výhled z terasy je úžasný! Škoda, že není jasno a není lepší viditelnost. Jsme rádi, že jsem v suchu. Máme štěstí, v restauraci pořád ještě zůstalo pár volných stolů. V restauraci sedíme u oběda asi 2 hodiny, děti do sebe nasoukali obrovské řízky. Bohužel situace s počasím se nijak výrazně nelepší, a tak se rozhodneme, že budeme pokračovat dál v dešti.
Dolů pod Lagazuoi chceme jít galeriemi z 1. světové války, takže nás čeká jen cca deseti minutový úsek, než se schováme ve vyhloubených chodbách. Tento krátký usek je ale poměrně kluzký a v dlouhých pláštěnkách to není nic pří jemného, při budování opevnění navíc nikdo nepočítal se velkým batohem. V labyrintu chodem se nám na poslední chvíli podaří ukrýt před další sérii bouřek. Bohužel jsme si na chatě zapomněli vyndat čelovky, takže je teď musíme pracně lovit z batohů.
Cesta galeriemi je pro děti jednou z nejkrásnějších a nejdobrodružnějších částí celého našeho putování. Cestou dolů si povídáme, jak a proč se chodby hloubily. Je tu vidět, jak vojáci v zákopech pod horou žili. Informační tabule jsou už dnes špatně čitelné. Byly nahrazeny mobilní aplikací, kterou však nemáme staženou.
Před návštěvou galerií doporučujeme zhlédnout nějaký dokument o bojích v Dolomitech. Na YouTube najdete dokumenty v češtině, angličtině i němčině. Pokud se chcete o bojích dozvědět něco víc, můžete navštívit také Forte Tre Sassi, dříve vojenská pevnost, dnes slouží jako muzeum války v Dolomitech a leží cca 2 kilometry od Passo Falzarego.
I když jsou galerie určeny pro děti od 10 let a k jejich návštěvě se doporučuje přilba, není to nijak náročné. Jedinou komplikací je voda, která se za deště do chodeb dostává. Na druhou stranu – právě díky nepřízni počasí – jsme v galeriích úplně sami. Cesta dolů galeriemi trvá asi hodinu a půl, další hodinu sestup na Passo di Falzarego, na konci cesty je studánka s výbornou vodou.
Podle přepovědi má večer a v noci přijít další velké bouřky, takže řešíme, jestli pokračovat dál směrem k Cinque Torri, nebo raději vše ukončit. Nakonec se vše vyřeší tak nějak samo: přijíždí autobus do Cortiny, který měl podle jízdního řádů odjet už asi před půl hodinou. Rychle balíme a odjíždíme pryč.
Nakonec jsme měli opravdu velké štěstí, nejen že jsme stihli poslední autobus z Falzarega, ale v Cortině na něj navazoval i spoj do Toblachu, a těsně před uzavřením recepce se nám podařilo utábořit v kempu v Cortině. A ta velká bouřka nakonec opravdu přišla…
Po roce jsme se vrátili a cestu úspěšně dokončili, pokračování najdete na stránce ALTA VIA 1 DOKONČENÍ.
Staňte se našimi fanoušky na Youtube, Instagramu nebo Facebooku a dozvíte se, jak naše putování v roce 2023 dopadne :-)
Chcete se zeptat na více informací ohledně cesty, napište nám přes Facebook
Video z první části - https://www.youtube.com/watch?v=fr6uy3JmZ7w
Video z druhé části - https://www.youtube.com/watch?v=VKaEbVRftQ8
Video z třetí části - https://www.youtube.com/watch?v=SXmL9h_VPL4
Mapy
Naše tipy na Alta Via 1...
- Pitnou vodu je možné doplnit až za Rifugio Biella. Zdroje pitné vody najde u všech chat, horské bystřiny mohou být v létě vyschlé. S sebou doporučuji filtr na vodu,
- Než se vydáte na cetu k jezeru Lech de Lagació, naberte si maximum vody u chaty Ücia de Gran Fanes, další voda až na Lagazuoi, pozor na záchodech oficiálně nepitná, ale spíš to bude z důvodu větší útraty v restauraci, voda tady stojí cca 4 eura.
- Spaní v přírodě je oficiálně zakázané, ale toleruje se. Nicméně doporučujeme najít si místo dál od cesty a hlavně zanechte místo v naprosté čistotě.
- Záchody samozřejmě na chatách, ale pokud bude nouze, použijte lopatku a igelitový pytlík na toaletní papír.
- Nejlevnější spaní je na chatě Rifugio Biella a na Ücia Pices Fanes, v roce 2022 cena cca 30 euro v tzv dormitory (sdílené pokoje).
- Chata Lagazuoi bývá i půl roku předem vyprodaná, pokud si uděláte rezervaci, lze ji stornovat pouze s 30% poplatkem .
- Pokud zvolíte alternativu přes galerie Lagazuoi, je nutné mít s sebou čelovky. Cesta je s opatrností bez větších problémů schůdná i pro děti.
- Trasa Alta Via je na mapy.cz, stačí do vyhledávače zadat Alta Via 1 a máte celou trasu k dispozici.
Užitečné odkazy
